V malé chýšce položené na vodě leží na slunci sítě s perlorodkami. Párek Japonců čistí jednu lasturu po druhé a pak je umístí do moře. Za několik měsíců budou mít sklizeň – krásnou perlu. V zátoce Ago v Japonsku jsou desítky farem, které se specializují na tyto šperky. Zde se koncem 19. století zrodila technika pěstované perly, která se pak rozšířila do celého světa.
Kokiči Mikimoto, jenž se v této oblasti narodil, byl tehdy znepokojen úbytkem perlorodek, které Japonci usilovně lovili, aby v nich nalezli vzácný poklad. Napadlo ho vložit do lastury měkkýše cizí těleso, a napodobit tak přirozený proces, kdy se do lastury dostane úlomek útesů nebo zrnko písku, které jsou pak během několika měsíců pokryty vrstvami perleti, až nakonec vznikne perla.
Po mnoha neúspěších se jednoho dne v červenci roku 1893 objevila polokulovitá perla přilepená k lastuře.
Přes počáteční kritiku, kdy v tom mnozí spatřovali jen obyčejné repliky přírodních perel, vybudoval Mikimoto světové impérium a jeho jméno zůstane navždy spojeno s produkcí perel, ačkoli dalším Japoncům, Tacuheimu Misemu a Tokičimu Nišikawovi, je přičítán vynález kulatých perel počátkem minulého století. O 100 let později se Japonsko stalo pojmem díky svým perlám malých rozměrů (průměr od tří do deseti milimetrů), které byly pojmenovány Akoja.
Rodina Sakagučiho žije z tohoto řemesla už po tři generace. Nejstarším manželům nyní pomáhá jejich dcera Ruriko.„Naší prací je co nejlepší péče o lastury po dobu tří až čtyř let: od odchování mladých perlorodek, zavedení tělíska až po vyjmutí perly,“ vysvětluje energická třiačtyřicetiletá žena.
Sklizeň nastává v prosinci, kdy teplota vody klesne asi na 15 stupňů Celsia. Je to nevděčná práce: ze 100.000 každoročně pěstovaných lastur Akoja jich polovina při operaci zahyne a z těch zbývajících mnohé vyrobí pouze nepěkné perly nebo vůbec žádnou. Nakonec se sotva pět procent vypěstovaných perel, považovaných za vysoce kvalitní, může objevit v drahých špercích.
Japonské perly Akoja, v bílé, krémové, růžové, bledě zelené, modré či stříbrné barvě, ve světě vládnou nad trhy s mořskými perlami, na nichž zaujímají asi 30procentní podíl. Jejich soupeři jsou Tahiti, Indonésie, Austrálie, Filipíny či Barma.
V posledních deseti letech se produkce japonských perel pohybovala kolem 20 tun ročně v hodnotě 16,6 miliardy jenů (3,4 miliardy Kč).
„Důležité je to, že v Japonsku existuje zimní období: to dodává perlám lepší zářivost, čímž se liší od perel z ostatních částí světa,“ říká Juiči Nakamura, který je viceprezidentem rady pro propagaci perel v prefektuře Mie.
Jednu dobu se Japonsko cítilo ohroženo čínskou konkurencí. „Ale Číňané se soustředili na množství a na sladkovodní perly, zatímco my zdůrazňujeme kvalitu,“ dodává Nakamura. Elegance japonských perel přitahuje zákazníky z celého světa, ze Spojených států, Ruska a především z Číny, z níž pochází polovina zahraniční klientely.
Na své farmě je Ruriko Sakagučiová tomuto světu vzdálena. Na stárnoucím souostroví, které trpí odchodem lidí do měst, je pěstitelů perel už jen několik set. Podle japonské agentury pro rybolov jich bylo v roce 2013 jen 680, zatímco počátkem 60. let minulého století jejich počet činil 3760.
Zdroj: ČTK